Nová sbírka současné české autorky a básnířky obsahuje verše, které pokračují v rozvíjení její osobité poetiky. Zásadní autorčin postoj v této sbírce lze nalézt již v úvodních větách, které spíše než verše připomínají proklamaci, zamýšlející se nad její tvorbou: "Celou dobu nehledám než formu, jak to říct. A odvahu vyslovit hlubiny, závrati, pochyby, barvy." Tyto teze se Fischerová pokouší naplnit snad v každé básni, a to i přesto, že v nich odrážejí nejrůznější motivy. Autorka se totiž ve svém námětovém rejstříku pohybuje v daleké minulosti a přechází tak nejen od antiky ke křesťanství, ale i k některým východním náboženstvím. Toto kulturní dědictví lidské civilizace je pak často konfrontováno s děním ryze dnešním, do něhož zároveň proniká vědomí nejistot a nestability, takže život je chápán jako "balancování mezi nerovnovážnými světy: jedním, kterého je třeba se bát, a druhým, ke kterému je žádoucí spět." Zdá se, že tímto způsobem Fischerová směřuje k představě světa, který má svůj pevný řád, avšak přesto v něm zůstávají dvě naprosto odlišné pocitové roviny: zatímco v té první si duše člověka ověřuje užitečnost vjemů, v té druhé by měla zavrhnout, co z nich je pro ni nepotřebné a o co se nemůže opřít.